Možná tě překvapí, že svůj počítač ovládám očima. Jsem totiž ochrnutá, ale to pro mě nikdy nebyla překážka. Naopak, dalo mi to úplně jiný pohled na svět a na to, co všechno jde dokázat, když se nevzdáš.

Jak jsi přišla na to, že by ses chtěla věnovat webům?

K webům mě přivedla moje skvělá kamarádka. S manželem hledali někoho, kdo by mu vytvořil prezentační web za rozumnou cenu. Byla zima, venku se nic moc nedělo, tak jsem jim nabídla: „Jestli na to nespěcháte, můžu to zkusit — ale výsledek nezaručuju.“ První týdny jsem to chtěla vzdát. Pak přišla fáze: „Nějak to dodělám… a už nikdy víc.“ Ale nakonec to začalo dávat smysl a dokonce mě to i bavilo. A když se blížil konec projektu, přistihla jsem se, že přemýšlím: Co budu dělat, až ten web dokončím? A tak jsem se rozhodla pokračovat.

Webaříš bez jediného kliku na myš, tvůj zdravotní stav ti to neumožňuje – mohla bys nám prosím popsat, jak se tvoje nemoc vyvíjela?

Diagnózu SMA (spinální muskulární atrofie) mi lékaři stanovili asi v jednom roce. Absolvovala jsem tehdy sérii vyšetření, protože jsem se nevyvíjela jako ostatní miminka. Ležím vlastně celý život, letos už 43 let. Když jsem byla úplně malá, dokázala jsem sedět, pokud jsem byla správně vypodložená. O tuto schopnost jsem ale kolem osmého roku přišla. Sezení mi začalo způsobovat bolesti zad, častěji mi zaskakovalo jídlo a pití a venku to nešlo vůbec. V té době ještě neexistovaly vozíky s individuálními fixacemi, měla jsem jen obyčejný „sporťák“, ze kterého jsem klidně mohla vypadnout.

Dlouho mi ale fungovaly ruce. Mohla jsem si normálně hrát, číst knížky, malovat, sama se najíst. Později jsem vyšívala, vyráběla náramky z korálků a měla jsem spoustu dopisovacích kamarádek, kterým jsem psala ručně.

Ve 23 letech jsem musela akutně na operaci. Anestezie můj stav výrazně zhoršila. Zůstala mi tracheostomie – tehdy ještě taková, se kterou se dalo mluvit. Ale ruce mi ochably úplně. Byla jsem ráda, že vůbec zvládnu ovládat myš. Všechno ostatní pro mě skončilo. V roce 2018 se mi začalo zhoršovat dýchání. Skončila jsem na ARU a museli mi nasadit jiný typ tracheostomické kanyly, se kterou už mluvit nejde. O tři roky později se dýchání opět zhoršilo, takže dnes už jsem na DUVP (domácí umělá plicní ventilace). Naštěstí mám takový typ SMA, u kterého je možné užívat moderní genetickou léčbu. Ta by měla další progres výrazně zpomalit, vyléčit už ne.

Jaké byly tvé začátky s technologií ovládání počítače očima? Mohla bys nám prosím popsat, jak přesně se s tím pracuje?

O ovládání počítače očima jsem se poprvé dozvěděla z reportáže o ALS. Úplně mě to nadchlo, protože už tehdy jsem cítila, že mi ruce brzy vypoví službu úplně. Navíc mi je do správné polohy uměla dát jen mamka – takže když odešla z domu, měla jsem smůlu.
Zeptala jsem se sestřičky z domácí péče, jestli nezná někoho, kdo to používá – a znala. Pán už bohužel zemřel, ale jeho manželka byla tak laskavá, že mi celé zařízení darovala. Přitom tahle pomůcka běžně stojí kolem 100 000 Kč. Dá se sice požádat o příspěvek, ale není na to úplně spoleh.

Oční lištu jsme jednoduše přilepili na monitor. Pomocí vzdálené podpory jsem nainstalovala software a spustila kalibraci – a bylo hotovo. Ze začátku mi to přišlo složité, po dvou hodinách jsem byla unavená jako kotě. Ale během pár týdnů si to sedlo. Mozek si na to zvykne a začne hledat ty nejefektivnější způsoby ovládání. Je to vlastně dost podobné jako u tvorby webu.

Těžko se to popisuje… Spousta lidí si myslí, že mrkám, ale nemrkám. Prostě se jen zaměřím očima na konkrétní místo na obrazovce. A zařízení buď rovnou klikne, nebo mi nabídne další možnosti interakce.

Nejdřív jsem měla nastavenou nejpomalejší rychlost – ale to byla chyba. Dlouho jsem zírala třeba na jedno písmenko na klávesnici a rychle jsem se unavila. Pak jsem to přepnula na nejrychlejší stupeň a únava prakticky zmizela.

Kdyby měl někdo zájem dozvědět se víc – ať už ze zvědavosti, nebo protože zná někoho, komu by to mohlo pomoci – klidně mi napište. Ráda to vysvětlím podrobněji nebo pošlu video, kde je vidět, jak ovládání v praxi funguje.

Jak dlouho trvá “namrkat” jednostránkový web?

Když mám jasno v rozvržení, připravené texty, barvy a fonty, tak samotná práce zabere zhruba tři hodiny. K tomu pak ještě dvě hodiny na nastavení WordPressu a migraci webu.

Měla jsi někoho, kdo tě inspiroval nebo vedl na začátku?

Prvního půl roku nikoho. Měla jsem jen YouTube a WordPress skupinu na Facebooku, kde jsem se – až na pár výjimek – dočkala hlavně hejtů. A ty výjimky jsem přece nemohla pořád otravovat. Pak jsem v jednom z těch hejterských komentářů narazila na odkaz na webařský kurz Magdy Bouškové. Pustila jsem si její video o začátcích a bylo to jasné – inspirace jako hrom. Posílala jsem to všem kamarádkám se slovy: „Tohle chci!“ Takže jestli tohle náhodou čte paní, která mi tehdy zkazila den a zároveň mi podsunula ten odkaz – děkuju. 😀

Jsi součástí webařské komunity – co to pro tebe znamená?

Hrozně moc. Některé holky z kurzu mi doslova přirostly k srdci. Po profesní stránce by to bez webařského klubu, kam dneska patřím, vůbec nešlo – bez nich bych zamrzla. Ve světě webařiny je pořád co objevovat, ale těžko se hledá něco, když vlastně ani nevíte, co hledáte. A právě v komunitě vždycky někdo přijde s nápadem, tipem nebo zkušeností. Navíc se pokaždé i zasměju.

Jak vnímáš přístupnost digitálního světa – kde vidíš největší překážky a co už dnes dobře funguje?

Tohle je možná trochu zvláštní, ale digitální svět pro mě paradoxně znamená svobodu. V reálném světě mám tolik omezení a překážek, že ten online je proti tomu naprosto „free“. Jasně, některé instituce – třeba banky nebo úřady – by rozhodně mohly zlepšit svůj přístup k lidem se zdravotním znevýhodněním. Tam to často není ani příjemné, ani snadno dostupné. Ale obecně platí, že digitální prostředí mi dává daleko víc možností než ten fyzický svět.

Jak ti pomáhá Webkitty – v čem ti ulehčuje práci?

Webkitty mi pokaždé vytáhne trn z paty, když něco… zkazím. Je to takové moje jistící lano. Díky vám je to celé méně stresu a mnohem víc zábavy. 💝

Máš nějaký webařský sen, který by sis ráda splnila?

Ano! Chtěla bych si jednou udělat web pro chovatelskou stanici. Je vlastně jedno, jestli půjde o kočky nebo psy – hlavně aby to bylo ňuňu.

Miluju zvířata, doma mám kočku i psa. A kromě toho se snažím pomáhat i těm, kteří takové štěstí nemají – aktuálně spolupracuji s charitativním bazárkem Plná miska, který podporuje kočky z útulků.

Kdo je tvůj největší podporovatel?

Podporu cítím ze všech stran, ale ten úplně největší podporovatel je moje babička. Každý den se mě ptá, jestli zrovna dělám stránky. A ve svých 83 letech si dokonce zařadila do slovníku nové slovo: barter. 😀

Je něco, co bys chtěla vzkázat lidem, kteří si myslí, že něco nejde?

Že někdy opravdu něco nejde. To, že „všechno jde, když se chce“, je klišé – a navíc nepravdivé. Občas ti do cesty spadne balvan, se kterým prostě nepohneš. Jsou věci, které neovlivníš – ani ty, ani tvoji nejbližší, i kdyby se sebevíc snažili. Ale to neznamená, že se musíš vzdát. Možná je potřeba vydat se jinou cestou. Třeba bude delší, víc do kopce, ale právě na ní můžeš potkat spoustu úžasných věcí. Důležité je nezůstat stát.

Chcete Alče něco vzkázat? Ráda si vaši zprávu přečte. Napište jí na e-mail info@webyodaji.cz.

Chcete mít v zádech skvělou podporu?Vyberte si svůj webhostingový balíček.