Lucko, na Webkitty hostingu jste spustila web, který jste tvořila pomocí vibe codingu. Jak se vám s touto metodou pracuje?
Zpočátku jsem byla k vibe codingu trochu skeptická, ale jsem člověk, který rád zkouší nové věci. Manžel dokonce tvrdí, že jsem šprt. Přihlásila jsem se na školení k Magdě Bouškové, a protože Magda je prostě Magda, tušila jsem, že to bude pecka. Asi to nebudu natahovat: vibe coding mě totálně dostal. Baví mě ten proces, ta rychlost i možnosti, které AI nabízí.
Své první „VC děťátko“ jsem spustila teprve nedávno. Klient potřeboval nutně nový web a to co nejrychleji, takže nebylo nad čím přemýšlet. Tvorba mi zabrala zhruba týden a půl intenzivní práce. Kdybych web tvořila ve WordPressu s Divi 5, strávila bych nad tím určitě víc času. Troufám si říct, že možná i dvojnásobek.
Na druhou stranu bych ale ráda zmínila, že i když jde o web tvořený pomocí vibe codingu, rozhodně to neznamená hotový vygenerovaný produkt. Je potřeba si s ním hodně vyhrát a vědět, o čem webařina je. Taky si hlídám svůj rukopis a zahlazuju po umělé inteligenci stopy. Řeším i to, aby byl web technicky v pořádku, uživatelsky přívětivý a SEO friendly.
Web, který zmiňuji je web https://utulna-rychleby.cz/.
Na první pohled zaujme nejen vizuálem, ale i texty. Kdo stojí za copy na tomto webu?
Texty jsem od píky psala já a vlastně i z toho důvodu trvala celá tvorba „déle“.
Webař, který umí i dobře psát, je velká výhoda. Jak jste se ke copywritingu dostala?
Už na střední jsem se účastnila vědeckých soutěží, kde se hodně pracovalo s texty. Vyřádila jsem se i u psaní diplomky, za kterou jsem nakonec dostala ocenění děkanky. Měla jsem velké štěstí na lidi a ještě na vysoké se mi naskytla příležitost jít pracovat na pozici koordinátora produktových popisků do jednoho korporátu. Po čase jsem měla na starosti poměrně velký tým copywriterů a celý projekt. Do psaní jsem se ale naplno obula až na rodičovské a teď od toho postupně upouštím. Chci textovat už jen weby, sem tam nějaký newsletter a sociální sítě.
Útulna je místem pro všechny, kdo si potřebují odpočinout, zpomalit a načerpat energii v přírodě. Patříte mezi ně i vy?
Rozhodně patřím. Pocházím z Valašska, takže hory, les a přírodu mám v krvi. Na krajinu se ale už od malička dívám trochu jinak. Určitě nejsem typický turista, a když vyrazím ven, často je za tím nějaká neplecha. Vypínám doma u knížek, hrabu se ve starých matrikách, učím se číst kurent a díky tomu hledám opuštěná a zapomenutá místa. Dřív jsem si často brala knihy s sebou do batohu a četla si příběhy až na místě. Má to úplně jinou atmosféru.
Protože jsme se ale nedávno odstěhovali na Vysočinu, která je bohatá na smírčí kameny, začala jsem pátrat i po nich. Většinou jde o kříže, které mají připomínat nějaký násilný čin, často vraždu. Vrah ho musel sám vytesat a donést na místo, kde se do půdy vsákla krev jeho oběti. Přišlo mi to hodně zajímavé a překvapilo mě, co se kdysi dělo na místech, kudy chodíme běžně do práce nebo na procházku. Vlastně jsou to takové středověké True Crime Stories.
Co vás přivedlo k focení a objevování opuštěných míst?
Mám pocit, že tak oživuju nejen samotné místo, ale i lidské osudy, na které se dávno zapomnělo. Když stojím v opuštěné vile, v domě, kostele nebo u osamělého kříže v lese a jako bonus se mi podaří dohledat k nim i příběh, okamžitě mi všechno začíná ožívat před očima. Moderní svět kolem úplně zmizí. V představách vidím tváře, slyším jejich hlasy, je to jako kdybyste si na pozadí pustili film.
Pokud jde o opuštěná místa ve smyslu urbexu, mám ráda taková, kde jsou i osobní věci těch, kteří dávno odešli. Dokážu se klidně hodiny hrabat v dopisech a fotkách. Právě tohle bývají často materiály pro mé příběhy.
Kromě toho mám ráda i historii. Ale je to podobné jako s těmi opuštěnými místy. Nebavilo mě o ní jen číst, potřebovala jsem si dějiny osahat, tak jsem si pořídila detektor a hledám příběhy i pod zemí.
Je nějaké opuštěné místo v Česku, které ve vás zanechalo nejsilnější stopu?
Byla to šumperská Sanatorka. Léčily se tam děti s plicním onemocněním. Pobyt malých pacientů se tady někdy protáhl i na několik měsíců, kdy nebyly v kontaktu se svými rodiči. Ta atmosféra uvnitř byla nepopsatelná. Na zemi se válely boty, oblečení, lékařské nástroje a formuláře. Každou chvíli v některé části budovy práskly dveře nebo spadl kus omítky. Po zveřejnění na mé facebookové stránce se mi dokonce ozvali i bývalí dětští pacienti se svými příběhy. Nebylo to lehké čtení.
Sanatorka navíc stála nedaleko šibeničního vrchu, který je spojovaný s čarodějnickými procesy. Možná i proto tam byla tak zvláštní atmosféra. Dnes už budova nestojí, takže jsem ráda, že jsem se tam dostala dřív, než se do ní pustila těžká technika.
A vzpomenete si i na takové místo v zahraničí?
V zahraničí je na mé top pětce vila slečny Daisy. Příběh jsem tehdy vyčetla přímo z jejího deníku, který si psala téměř celý život. Daisy byla aristokratka a totálně se vymykala tehdejší smetánce. Pocházela z Anglie, ale provdala se do Polska. Její příběh ovšem rozhodně neměl příchuť sušenek a čaje.
Zažila obě světové války, pomáhala raněným vojákům a dokonce pašovala jídlo vězňům do koncentračního tábora Gross-Rosen. Během druhé světové války přišel rozkaz od samotného Hitlera a Daisy se musela odstěhovat z hradu do vilky, kterou jsem navštívila. Zůstala sama, jen se svou komornou, a obě ženy se najednou ocitly na prahu chudoby. V horním patře vily žil navíc německý důstojník. Daisy umřela den po svých narozeninách, upoutaná na invalidní vozík, ve společnosti své komorné Dorothy, která s ní zůstala až do konce. Komorná zemřela krátce poté při pokusu odejít ze země – zastřelili ji vojáci Rudé armády. Místo posledního odpočinku princezny je dodnes velkou záhadou. Byla pohřbena v rodinné hrobce, ale její ostatky byly po osvobození ukryty, prý kvůli pokladu, který zdobil její krk. Šlo o perlový náhrdelník, který dostala od svého manžela na svatební cestě. Rudoarmějci po něm pátrali dokonce i v téhle vile. Nikdy ho ale nenašli.
Vedle toho všeho tvoříte i weby na WordPressu. Kdy a jak jste se k tvorbě webů dostala? Byl to plán, nebo spíš postupný vývoj?
Dostala jsem se k tomu spíš postupně. Manžel potřeboval web, a tak jsem si řekla, že se to naučím. Později jsem měla možnost vytvořit ještě pár dalších webů, ale pořád jsem cítila, že jsem spíš samouk a chtěla jsem tomu dát profi úroveň a workflow, která mi hodně chyběla. Navíc mám kromě psaní zkušenosti i s marketingem a focením, takže weby mi do toho konceptu krásně zapadly.
Dnes fungujete na volné noze. Co všechno dnes klientům dokážete pokrýt? A s čím za vámi nejčastěji přicházejí?
Pokud jde o weby, dokážu je vytvořit od A do Z, včetně textů, klíčovky, základního SEO, fotek i marketingové strategie nebo mailingu. Taky spravuju sociální sítě a mám pocit, že jsem teď v jednom kole. Doufám, že to nebude znít jako klišé, ale tím, že miluju příběhy, mě baví naslouchat i klientům. Je to asi nějaký dar nebo co, ale dokážu z nich vytáhnout to podstatné, i když mají na začátku pocit, že vlastně sami neví, co chtějí. Nejčastěji za mnou chodí, když potřebují nastavit brandovou identitu, tone of voice nebo vůbec netuší, kde začít, aby je zákazníci našli.
Vaše weby hostujete u Webkitty hostingu… Co na něm nejvíce oceňujete?
Bude to přehnané, když odpovím, že všechno? Webhosting pro mě byl ztělesněním technického pekla, hesel a divných výrazů. Nejvíce si u Webkitty cením toho, že když mám nějaký zásek, cítím, že na druhé straně sedí člověk, a ne robot. Podpora je naprosto úžasná, trpělivá a neuvěřitelně rychlá. Upřímně jsem tohle zatím nikde nezažila. Navíc mám dobrý pocit z toho, že klienti mají skvělý servis i po dokončení webu. Kvalitní hosting je podle mě základ.
Pracujete teď na nějakém zajímavém projektu? Povězte nám o něm…
Jak jsem psala na začátku, mám štěstí na lidi. Momentálně mi dost času zabere projekt klientů, kteří provozují ubytování v Jeseníkách a Rychlebských horách, kam spadá i Útulna. Podívám se díky tomu na zajímavá místa a hlavně mám volnou ruku, čehož si v kreativě nesmírně cením. Další mé děťátko je web https://klukzlesa.cz/, který jsem pro změnu tvořila v Divi. Je to takový náš rodinný projekt, na kterém teď hodně makáme společně s manželem.
Na co se nejvíc letos těšíte?
Fíha, tak toho je hodně. Teď na jaře se konečně chystám spustit vlastní web. Pořekadlo kovářova kobyla je u mě víc než výstižné. Taky bych chtěla své příběhy letos hodit na papír a časem vydat knihu. Zatím je sdílím jen na svém Instagramu, kde ale nemají tolik prostoru, kolik si zaslouží. Nakonec se letos chystáme s pětiletým synem poprvé pod širák, chceme se naučit vařit v přírodě a věnovat se víc bushcraftu. Čeká mě toho hodně a to je na tom to nejkrásnější.
Chcete mít v zádech skvělou podporu?Vyberte si svůj webhostingový balíček.
